Křížové výpravy - stručný přehled

• 1. Průběh křížových výprav

  • 1.1 1. křížová výprava (1096 – 1099)

  • 1.2 2. křížová výprava (1147 – 1149)

  • 1.3 3. křížová výprava (1189 – 1192)

  • 1.4 4. křížová výprava (1202 – 1204)

  • 1.5 Dětská křížová výprava (1212)

  • 1.6 6. křížová výprava (1228 – 1229)

  • 1.7 7. křížová výprava (1248 – 1254)

  • 1.8 8. křížová výprava (1270)

  • 1.9 Význam křížových výprav

• 2. Rytířské řády

Křížové výpravy (někdy též křižácké výpravy; z latiny kruciáty) obecně byly válečné výpravy vedené ve znamení kříže (kříž jakožto symbol křesťanství; válka proti nevěřícím).

V polovině 11. století byl v Evropě nedostatek půdy (týká se šlechty – půda se dělila dědictvím). Zprávy o bohatství lákaly k výbojům (bohatství za Pyrenejemi, ve východním Středomoří). V polovině 11. století došlo k rozpadu španělského (cordóbského) chalífátu, v druhé polovině 11. století El Cid pokračoval v procesu reconquisty (znovudobývání) a v pokřesťanštění Pyrenejského poloostrova. Na Pyrenejský poloostrov se stěhují rytíři i obyčejní obyvatelé (řemeslníci, zemědělci).

Palestina byla pro Evropany důležitou oblastí (nachází se zde svatý hrob, poutní místo křesťanů). Dokud tuto oblast ovládali Arabové, tak křesťané měli k hrobu volný přístup. Po roce 1070 se však Palestiny zmocnili turečtí seldžukové, bojovní, nesnášenliví a fanatičtí vyznavači islámu. Ti přepadali a zabíjeli křesťany, narušili obchodní cesty s Čínou a Indií, útočili i na Byzantskou říši. Byzantský patriarcha žádal o pomoc evropské panovníky a papeže (= příležitost obnovy moci nad veškerým křesťanstvím).

V roce 1095 na synodech v Clermontu (ve Francii) a v Piacenze (Itálie)  papež Urban II. vyzval celou Evropu ke svaté válce, k osvobození památných míst a účastníkům slíbil odpuštění hříchů. Bezprostředním podnětem k vyhlášení křížové výpravy byla žádost Byzance, která se obrátila na papeže, aby získala pomoc proti postupu seldžuckých Turků v Malé a Přední Asii. Výzva byla přijata s nadšením („Bůh tomu chce“). Velkou roli zde hrála též vidina půdy (s tím souvisel další papežův slib: půda na dobytém území). Výprav se zúčastnila evropská šlechta a panovníci (očekávající kořist a slávu). Na svatých válkách se podíleli i poddaní, kteří toužili po zbavení se poddanské závislosti a po půdě. Hlavní sílu tvořili rytíři (výbava: kožený oděv, drátěná kroužková košile, ocelová přilba, štít, dvousečný meč, kopí, kůň a pomocný přívěs). Rytíři byli sice velmi stateční, ale neradi se podřizovali, neměli rádi kázeň.

V křížových výpravách byly použity i nové zbraně (jako například samostříly). Pěchotu tvořily hlavně nižší stavy obyvatelstva. Rytířské řády – církevní, avšak založeny na vojenské podstatě (vznikly v Palestině) – za cíl si daly hájit dobytá území a chránit poutníky. Byli to johanité (černý plášť, bílý kříž), templáři (bílý plášť, červený kříž) a řád německých rytířů (bílý plášť, černý kříž). Na dobytých územích pak stavěli hrady a pevnosti.

Průběh křížových výprav

1. křížová výprava (1096 – 1099)

Během první křížové výpravy (1096 – 1099) byl Jeruzalém dobyt.

První křížová výprava byla vedená normanským vévodou Robertem, Godefroyem z Bouillonu, vévodou dolnolotrinským, jeho bratrem Baldouinem, Raymondem z Toulouse, hrabětem flanderským Robertem a francouzským šlechticem Bohemundem Tarentským. Dále se zúčastnili Raimund IV. hrabě toulouský, Hugo z Vermandois a papežský legát Ademar, biskup z Puy.

Tažení chudiny vedli Petr Amienský a Valter ze Saint Savair. Účastnily se ho živelně masy rolníků ze severní a střední Francie a západního Německa. Část vzala za své již v Evropě, zbytek v Malé Asii. Roku 1097 se křižácká vojska spojila před Cařihradem a za pomoci byzantského císaře se přepravila do Malé Asie. Křižáci zvítězili v několika bitvách nad seldžuckým sultánem z Konyii a prošli Anatolií.  Na konci roku oblehli Antiochii. Na jaře 1098 vznikl v severní Mezopotámii na území arménského vazala seldžuků první křižácký stát – edesské knížectví. Vládcem se stal Bauldouin z Bologne. Po dlouhém obléhání dobyli křižáci v létě Antiochii. Vládcem antiochijského knížectví se stal Bohemund Tarentský.

V létě 1099 byl za pomoci janovských a benátských obchodníků Jeruzalém dobyt. Město bylo vydrancováno a obyvatelstvo bez ohledu na náboženskou příslušnost bylo zmasakrováno. V témže roce zvítězili křižáci pod vedením Godefroye z Bouillonu nad fátimovským vojskem v jižní Palestině.

V letech 1100 až 1187 existovalo bylo jeruzalémské království – v rukou křižáků. Spadala pod ně tři knížectví: edesské, antiochijské a tripoliské.

2. křížová výprava (1147 – 1149)

V roce 1144 dobyl mósulský emír Zengí Edessu a křižáci museli vyklidit celé edessské knížectví. To byl podnět k vyhlášení druhé křížové výpravy. Vedl ji císař Konrád III. a francouzský král Ludvík VII. Zúčastnil se jí i český král Vladislav II. (v té době ještě kníže), švagr císaře Konráda III. Vojsko však pro různé obtíže do cíle vůbec nedorazilo. Vlastně celá výprava nepřinesla velký užitek, ztroskotal i pokus o dobytí Damašku.

V roce 1187 sultán Saláh ad-Dín zasadil vojsku křižáckých rytířů zničující porážku v bitvě u Hattínu v Palestině. Rychlými akcemi se zmocnil Jeruzaléma a dalších křižáckých měst a opěrných bodů. Latinští křesťané směli opustit křižácká města za výkupné a vrátit se do Evropy. Křižácké území se omezilo na Týros, Tripolis a Antiochii a několik dalších měst a hradů.

3. křížová výprava (1189 – 1192)

Třetí křižácká výprava byla svolána po dobytí Jeruzaléma. Zúčastnili se jí Fridrich I. Barbarossa, anglický král Richard Lví Srdce a francouzský král Filip August. V r. 1190 zvítězil Barbarossa nad Seldžuky u Konyii, ale utonul v řece Salaf v Kilikii. Jeho syn Fridrich Švábský zemřel při obléhání Akkonu (1190), u něhož se vylodili Filip a Richard. Richard se zmocnil byzantského Kypru. Po skončení výpravy vzniklo kyperské království v čele s bývalým králem Jeruzaléma, Hugo (někdy též Vít) Lusignanským. Spolu s Filipem Augustem dobyli Akkon, který se stal hlavním městem dřívějšího jeruzalémského království. brzy poté se vrátili domů Filip II. a rakouský vévoda Leopold V., znepřáteleni s Richardem. Po marných pokusech dobýt Jeruzalém a po obdržení zprávy o situaci v Evropě (úsilí Jana Bezzemka dosáhnout anglické koruny a dobývání anglických držav ve Francii Filipem II.) uzavřel Richard příměří (1192) se Saláhem ad-Dínem, podle kterého zůstalo křižákům pobřežní pásmo mezi Týrem a Jaffou a křesťanským poutníkům a kupcům bylo dovoleno svobodně navštěvovat Jeruzalém a ostatní svatá místa.

4. křížová výprava (1202 – 1204)

Čtvrtá výprava ukázala i politické a hospodářské důvody těchto tažení. Výzvy k výpravě do Svaté země vydával papež Inocenc III. od roku 1198. Výpravy využili však Benátčané pro své hospodářské zájmy na Balkáně a v Byzanci – nejprve pro ně křižáci obsadili Zadar (1202) a pak byli zataženi do zápasu o cařihradský trůn. V 1204 byl Cařihrad křižáky dobyt, částečně i díky palácovému převratu, a bylo zřízeno na území byzantské říše tzv. latinské císařství (1204 – 1261). Křižáci se dohodli s Benátčany na rozdělení byzantské říše. Na území dobytém křižáky vzniklo několik latinských feudálních států. V Cařihradě bylo zřízeno císařství latinské, jemuž formálně podléhaly státy ostatní, z nichž nejdůležitější byla království soluňské, vévodství aténské a knížectví achajské. Velký podíl byzantské říše připadl Benátčanům, kteří kromě části body na pobřeží od Dubrovníka po Bospor, ostrovy Ionské, část ostrovů Kyklad a Sporad, Gallipoli, Krétu aj. Protože byli sami na císařství nezávislí, ovládli všechny křižácké státy hospodářsky. Po čtvrté křížové výpravě nastal úpadek křižáckého hnutí. Překážkou vojenským tažením se stalo sjednocení Východu pod žezlem egyptských sultánů. Hlavní příčinou však byly politické a hospodářské změny v životě západní Evropy ve 13. století, které způsobily ochabnutí zájmu o riskantní zámořské akce.

Dětská křížová výprava (1212)

Oficiálně nevyhlášená výprava se zakládala na myšlence, že hříšníci nemohou zvítězit, proto mají být poslány „čisté“ děti. Církev se postavila proti, přesto zástupy dětí ve věku většinou 12 až 14 let, hlavně z Porýní, vyjely. Část byla prodána do otroctví (už při nalodění v Marseille nebo v severní Africe a Egyptě), část se poztrácela cestou, nebo zahynula na moři. 5. křížová výprava (1216 – 1221)

Hlavním organizátorem byl uherský král Ondřej II. Výprava nepřinesla žádný úspěch.

6. křížová výprava (1228 – 1229)

Císař Fridrich II. z rodu Štaufů dal podnět k šesté křížové výpravě. Bez boje získal od sultána Jeruzalém, velkou část Galileje a pobřežní pás mezi Jaffou a Sidonem. Práva muslimů na těchto územích byla smluvně zaručena. V roce 1244 křižáci Jeruzalém opět ztratili, tentokrát naposledy. Poslední křižáci byli z Jeruzaléma vyhnáni roku 1291 (padla pevnost Akkon).

Maloasijské území postupně padá do rukou Mongolů, Jeruzalém dobývají mamlúci, později opět Turkové atd.

7. křížová výprava (1248 – 1254)

Francouzský král Ludvík IX. Svatý se postavil do čela sedmé křížové výpravy, jejímž cílem se tentokrát stal Egypt. Dobyl Damiettu a pronikl k Mansúře. Tam byl ale zajat a za vysoké výkupné a za vyklizení Damietty byl propuštěn.

8. křížová výprava (1270)

Vedl ji opět francouzský král Ludvík IX. Svatý, ale nikoli proti Egyptu, ale proti Tunisu, kde sicilský král Karel z Anjou chtěl získat obchodní výsady sicilských Normanů[1]. Vojenský úspěch výprava neměla, obchodní výsady byly hafsovským vládcem potvrzeny. Sám Ludvík IX. a část jeho vojska zahynuli v Tunisu morem. Výzvy papežů k novým křižáckým výpravám zůstaly bezvýsledné. Křižácké državy na Východě, jež neměly nikdy pevný základ, byly postupně likvidovány. Již roku 1268 padla Antiochie, roku 1289 syrský Tripolis a roku 1291 bylo zlikvidováno město Akkon, poslední křižácká država v Palestině. Křižáci se udrželi pouze na Kypru, který se stal útočištěm rytířských řádů.

Význam křížových výprav

Význam křižáckých válek a jejich následky pro život západní Evropy byly značné. Bylo zlomeno obchodní panství Byzantinců a Arabů ve východní části Středomoří a přešlo do rukou západoevropských kupců, především Benátčanů a Janovanů. Rozvoj obchodu s Východem přispěl k prudkému rozvoji italských měst. Křižácké výpravy seznámily západní Evropu s východní kulturou a technikou a s novým způsobem života (v přepychu a pohodlí – přepychové oblékání, lov se sokolem, hra v šachy, používání horkých lázní, voňavek, konzumace vín a ostré kořeněné stravy. Také lavice, na které se dříve spávalo, se změnila v postel se záclonkami). Evropané získali nové zkušenosti v řemeslnictví – výroba skla, hedvábí, cukru z cukrové třtiny, výroba luxusních látek (brokát). Křižáci přivezli do Evropy znalosti hedvábnictví, nové zemědělské plodiny (zejména rýži, melouny, citrony). První použití erbů (na štítech, pečetích). Z ženy se stala dáma vyžadující dvornost a úctu muže (opěvování – dvorská rytířská poezie). Křížové výpravy však měly těžké důsledky pro lidové vrstvy (ožebračení, smrt, zhoršení svého postavení).

Vojenský význam křížových výprav nebyl veliký, snad až první na použití některých nových zbraní, např. samostřílů.