Historie Velké Moravy a počátky českého státu

HISTORIE PO OBDOBÍCH

Sámova říše v 1. polovině 7. století

Český stát, jeho jádro a hranice, se formoval od počátku 10. do počátku 11. století. Již dříve však existovaly v české kotlině a moravských úvalech dva pokusy o konstituování státních útvarů, Sámova říše a Velkomoravska říše - Velká Morava. Franský kupec Sámo, vůdce vzbouřených Slovanů v boji proti Avarům v 1. polovině 7. století, vytvořil po řadě vítězství na Avary ve střední Evropě kolem roku 623 nebo 624 silný slovanský kmenový svaz. Územní rozsah svazu, nazývaného Sámova říše, nelze přesně stanovit pro nedostatek údajů písemných i archeologických pramenů. Rozdílnost názorů v odborné literatuře umožňuje jen rámcově vymezit prostor Sámova kmenového svazu. Jeho centrum leželo pravděpodobně na Moravě. Ke svazu patřily slovanské kmeny v Čechách, polabští a posálští Srbové knížete Dervana severozápadně od Čech a snad i část Korutanska, osídleného rovněž Slovany. Hranice kmenového svazu nebyly stabilní, proměňovaly se podle okamžité politické situace ve střední Evropě. Sámovu říši spojoval společný boj proti Avarům a později franskému králi Dagobertovi I. Po Sámově smrti kolem roku 658 historické prameny o pokračování nebo zániku říše mlčí a další politické dění v bývalém centru Sámovy říše během 8. století není možné doložit, avšak ani vyloučit. 

 

Velká Morava v 9. století

V 1. polovině 9. století se začala vytvářet na našem území další historicky známá mocenská centra, a to na jižní Moravě kolem Valů u Mikulčic a Starého Města u Uherského Hradiště a na Slovensku v okolí Nitry. Spojením obou regionů Mojmírem I. po vyhnání Pribiny z Nitranska asi v létech 833-836 vzniklo jádro budoucí Velké Moravy, které zahrnovalo osídlená území moravských úvalů a Nitranska. Svou jižní hranicí zasahovalo do dnešního Rakouska v jihozápadním prostoru od soutoku Moravy a Dyje.
Největšího územního a politického rozmachu dosáhla Velkomoravská říše za knížete Svatopluka. Svatopluk pravděpodobně po roce 883 rozšířil svůj vliv do Čech, na srbské kmeny usazené podél řeky Sály a zřejmě již v letech 874-880 zaútočil do oblasti slezských kmenů kolem horní Odry a Visly. V letech 883-884 ovládl Svatopluk Panonii, na východě sahala jeho moc po bojích v letech 880-882 pravděpodobně až do horního Potisí. Přes pevnější mocenskopolitickou stavbu Velkomoravské říše ve srovnání se Sámovým kmenovým svazem zůstává vymezení hranic Velké Moravy teoretickou konstrukcí, sestavenou, podobně jako u Sámovy říše, na základě dostupných archeologických i písemných pramenů. Zejména oblasti, jejichž připojení k Velkomoravské říši se předpokládá, ale je nejisté, nelze kartograficky zcela přesně znázornit. 

Český stát ve 2. polovině 10. století

Počátkem 10. století se po pádu Velkomoravské říše přesunulo centrum politického života do Čech, kde se začal utvářet český stát postupným rozšiřováním středočeské přemyslovské domény. Sjednocovací proces v zemi zahájil Boleslav I. po roce 935 a do konce 10. století ovládli Přemyslovci celé území Čech včetně východočeského panství Slavníkovců. Boleslavovu vládu provázely také územní výboje mimo jeho knížectví: na severní Moravu, do Pováží, Slezska, Malopolska (Krakovska), Sandoměřska a Červeňských hradů. Zpět do Čech zatlačili Přemyslovce zřejmě již koncem 80. let 10. století Piastovci a v letech 1003-1004 ovládl polský kníže Boleslav Chrabrý i Čechy. Teprve Přemyslovec Oldřich dobyl roku 1019 zpět Moravu (resp. převážně severní část země), připojil ji k českému knížectví a její správu svěřil svému synovi Břetislavovi. Územní jádro českého státu, které výrazně ovlivnily přírodní podmínky, bylo na staletí dotvořeno. 
Přirozenou hradbu, chránící obyvatele Českých zemí a jejich sídla, tvořila horská pásma, pokrytá neprostupnými hvozdy, jejichž středem probíhala pomyslná hraniční čára. Na územích nechráněných horstvy s hustými lesními porosty přirozená hranice chyběla a zejména jihovýchodní hranice Čech a jižní hranice Moravy se nejčastěji proměňovala a lišila od současného stavu.

Český stát v 11. a 12. století

V době Břetislavovy vlády v letech 1035-1055 bylo součástí Čech Kladsko (pravděpodobně již od 10. století), Žitavsko se Záhvozdím a Vitorazsko, nepatřilo k nim Chebsko, Ašsko, Novobystřicko a Landštejnsko. Na jižní Moravě probíhala hranice s Rakousy jižněji a teprve kolem poloviny 11. století se ustálila na řece Dyji. Na severu Moravy dobyl Břetislav území kolem Hradce nad Moravicí a položil tak základ budoucího Opavska. Za Moravskou branou pronikl k řekám Ostravici a Pštině. Na krátkou dobu ovládl po vpádu do Polska roku 1039 Slezsko, Krakovsko a část Velkopolska s Hnězdnem a Poznaní, dobytého území se ale musel postupně vzdát. Přemyslovská knížata získala během 11. a 12. století na přechodnou dobu několik dalších území: v letech 1075-1076 Donínsko, v letech 1076, 1085 a 1158 (do 1256) Budyšínsko a od Uherska ve 12. století region na pravém břehu Olšavy a Moravy jižně od Uherského Brodu směrem k Hodonínu. Postoupila Sušicko (1124-1265) a část Vitorazska (1179 ztráta území v okolí Vitorazi-Weitry, 1186 byla postoupena oblast západně od Weitry v léno rodu Kuenringů).
Koncem 12. století vážně narušily celistvost českého státu rozbroje Přemyslovců. Fridrich Barbarossa udělil roku 1182 Konrádu Otovi Moravu jako říšské léno a prohlásil ji za samostatné markrabství, nezávislé na Čechách. Českým knížetem se stal Bedřich. Roku 1187 povýšil Barbarossa pražské biskupství na říšské knížectví. Po smrti knížete Bedřicha roku 1189, kdy na knížecí trůn nastoupil Konrád Ota, byly České země opět sjednoceny. Samostatnost pražského biskupství skončila roku 1193, tehdy se českým knížetem stal biskup Jindřich Břetislav z rodu Přemyslovců.

Český stát za Přemysla Otakara II.

K většímu územnímu rozšíření českého státu došlo ve 2. polovině 13. století a počátkem 14. století za vlády Přemysla Otakara II., Václava II. a Václava III. Expanzivní politika Přemysla Otakara II., motivovaná úsilím o posílení rodové i panovnické moci, směřovala k jihu. Roku 1251 získal Přemysl Horní a Dolní Rakousy, Štýrsko (do roku 1254, znovu 1260), roku 1253 Pittensko a 1269 Korutany, Kraňsko a většinu Furlandska (1270). Na západ od Čech získal na deset let Chebsko (1266-1276). Všech těchto území se však musel opět vzdát ve prospěch Rudolfa Habsburského roku 1276. Roku 1256 bylo postoupeno Braniborsku Budyšínsko, naopak zpět do Čech bylo roku 1265 navráceno Sušicko. Kladsko se stalo roku 1278 součástí piastovského Vratislavska. 

Český stát za Václava II. a Václava III.

Václav II. obrátil svůj velmocenský zájem na severovýchod a jihovýchod. Roku 1290 získal zpět Kladsko a v letech 1289-1292 postupně Bytomsko, Opolí, Těšínsko, Krakovsko, 1291 Chebsko. Roku 1296 však definitivně ztratil zbytek Vizorazska, které ovládl Rudolf I. Habsburský. Jako polský král rozšířil své země o Velkopolsko (1300-1306), pro svého syna Václava, později III., přijal roku 1301 uherskou korunu. Vznikající přemyslovské soustátí, které ještě roku 1305 na počátku vlády Václava III. tvořily České země, Polsko a část Uherska, se zhroutilo roku 1306 smrtí posledního Přemyslovce. 

Český stát v době Lucemburské

Výrazné územní proměny českého státu jsou spjaty s dynastií Lucemburků na českém trůně a zejména s dynastickou politikou Karla IV. Český středověký stát představoval důležitou křižovatku kulturních vlivů, politických zájmů a střetů.
Jan Lucemburský získal zpět roku 1319 Budyšínsko, roku 1322 za pomoc Ludvíku Bavorovi Chebsko, 1329 koupí Zhořelecko (celá Horní Lužice - tento název se začal užívat pro Budyšínsko a Zhořelecko od 15. století - byla připojena do roku 1363). K Chebsku bylo roku 1331 začleněno Ašsko a Selbsko. K významnému úspěchu Jana Lucemburského v oblasti zahraničních vojenských aktivit patřilo připojení Horního a části Dolního Slezska v letech 1327-1335. Právní vztah slezských knížectví i moravských enkláv ve Slezsku k Českým zemím se v dalších staletích vyvíjel a proměňoval. Dědictvím po otci Jana Lucemburského Jindřichovi VII. připadlo k českému státu rovněž Lucembursko.
Za vlády Karla IV., trvaleji od 15. století, se začal užívat pojem "země Koruny české", Koruna česká, Corona regni Bohemiae. Již 19. května 1329 jej poprvé užil Jan Lucemburský pro označení souboru zemí pod svou vládou. Od roku 1348 tak označoval Karel IV. jak původní území českého státu, tak připojené země i zahraniční léna. Svatováclavská koruna se stala symbolem pro všechna území, která tvořila český stát pod vládou jednoho panovníka. Základem územního komplexu bylo Království české, pro ostatní územní celky se vžilo pojmenování "vedlejší země". Karel IV., na jehož územních ziscích se podílela především sňatková politika, připojil k českému státu dvě další slezská knížectví, Svídnické (1353 sňatkem, 1368 dědictvím) a Javorské (1368), Dolní Lužici (1368) a Braniborsko, které zakoupil roku 1373. Roku 1353 získal větší část Horní Falce a o dva roky později (1355) ji definitivně připojil k českému státu. Zároveň koupěmi a zástavami hradů, panství a měst ve Fojtlandu, Míšeňsku, Duryňsku, Meklenbursku a v Horní Falci vytvářel hustou síť lén mimo území českého státu. V návaznosti na léna Horní Falce budoval systematické pásmo lén i v Bavorsku. V 18. století označil František Martin Pelcl, historik a představitel osvícenství a národního obrození, české hornofalcké území doby Karlovy jako Nové Čechy.
Téměř na sklonku života roku 1377 upravil Karel IV. správu nad územími Koruny české tak, aby po jeho smrti byla jednota Koruny zachována. Václav IV. však nedokázal impozantní dědictví svého otce udržet v celistvosti. Roku 1401 ztratil Horní Falc, Donínsko získal roku 1402 jako léno míšeňský markrabě. Téhož roku postoupil Zikmund Řádu německých rytířů území Nové marky, součást Braniborska od 40. let 12. století, roku 1415 zastavil Braniborsko Hohenzollernům a roku 1423 zastavil Moravu svému zeti Albrechtu Rakouskému (do 1437). Území Chebska se postupně zmenšovalo téměř na současnou podobu. Za husitských válek byly míšeňským markrabatům zastaveny oblasti kolem Mostu (1423-1456), Duchcova (1423-1450) a Oseku (1423-1450). Ve 20. letech 15. století se dotvářela hranice Čech a Žitavska, které tak definitivně splynulo s Horní Lužicí. 

Český stát za Jiřího z Poděbrad

Český stát v době Jagellonské

Od konce 15. i v 16. století působil na České země nerovný vývoj evropské ekonomiky. Velké zeměpisné objevy znamenaly mimo jiné přesun obchodních center z jižní Evropy na její západní pobřeží. Nové směry světových obchodních cest, příliv amerického stříbra a řada dalších politických i hospodářských aspektů spolu s kontinentální polohou Českých zemí nepříznivě ovlivňovaly vztahy s pokročilejšími evropskými státy.
V 15. století probíhaly změny územního rozsahu českého státu zejména v rámci nestejných personálních unií. Za Zikmunda Lucemburského s Uherskem (1436-1437), za Albrechta Habsburského (Rakouského, 1437-1439) a Ladislava Pohrobka (1453-1457) s Uherskem a rakouskými zeměmi, za Vladislava a Ludvíka Jagellonského s Uherskem (1490-1526). Jiří z Poděbrad získal zpět některá zahraniční léna a roku 1462 Dolní Lužici, zastavenou 1445 braniborským markrabatům, avšak bez území kolem Chotěbuze a Picni. Území Opavska a Krnovska se začala postupně odlučovat od Moravy a přiklánět se ke slezským knížectvím. Roku 1468 byl Jiří nucen přenechat vládu nad Moravou, Lužicemi a Slezskem Matyáši Korvínovi, stejně tak Vladislav Jagellonský pro léta 1471-1490 (podle olomoucké smlouvy na léta 1478-1490). Teprve po Matyášově smrti došlo ke zcelení zemí Koruny české v rámci personální unie Jagellonců (1490-1526).